Město Kaplice - Oficiální internetové stránky
www.mestokaplice.cz

Zprávy a články - Historie
29. dubna 2005
Problematika hromadných hrobů obětí transportů smrti na Kaplicku a Velešínsku

Transporty smrti procházely českým územím na sklonku druhé světové války 1944 a zejména 1945, když nacisté před postupujícími spojeneckými vojsky (z východu sovětská armáda, ze západu americko-britská vojska) vyklízeli koncentrační (KT) a i jiné tábory (zajatecké, pracovní). Současně docházelo k „odstraňování“ přímých účastníků a svědků nacistických zvěrstev prováděných v těchto likvidačních táborech. Desetitisíce vězňů byly vyhnány na pěší pochody smrti nebo převáženy v otevřených železničních vozech, bez veškerého zabezpečení jídlem a vodou (o oblečení nemluvě), do jiných táborů v tehdy ještě neobsazeném vnitrozemí nacistické „Třetí říše“. Vězňové byli na cestě řadu dní bez jídla a vody, v chatrném táborovém oblečení ve vysoce nepříznivých klimatických podmínkách (vysoké mrazy, vítr, sníh!).

Právě při těchto pěších pochodech a transportech v otevřených vagónech za krutých mrazů, jejichž hlavní trasy procházely přes komunikační síť českých zemí, docházelo k úmyslnému decimování vězňů. Nemocní a neschopní dalšího transportu či pochodu byli zpravidla stříleni. V únoru a v březnu 1945 přecházelo přes území českých zemí asi na 65.000 válečných zajatců, kterým naše obyvatelstvo přes přísné zákazy nacistů poskytovalo, v rámci svých omezených možností, maximálně možnou pomoc. Právě bránění nacistů v pomoci českých obyvatel nemocným a vysíleným vězňům a zajatcům, (kdy přistižení Češi a Češky byli trestáni, někdy i smrtí zastřelením), vedlo k vzrůstu touhy mnoha obyvatel po pomstě za učiněná příkoří a teror. Na trasách transportů a pochodů smrti zůstaly desítky hromadných hrobů.

V letech 1945-1947 bylo na území Čech nalezeno a otevřeno 124 hromadných hrobů a z nich bylo exhumováno 4.636 obětí.

Na území našeho spádu se jedná především o tyto hromadné hroby: HORNÍ DVOŘIŠTĚ - památník 14 obětí z tzv. transportu smrti, který tady projížděl v lednu 1945. NETŘEBICE - památník a společný hrob 44 neznámých obětí transportu smrti. OMLENICE - transport vězňů z Osvětimi byl určen do Mauthausenu, ale tam nebyl přijat a byl vrácen zpět. Jen na úseku Horní Dvořiště -Omlenice podlehly útrapám desítky vězňů, kteří byli za jízdy vyhazováni podél trati. Oběti byly koncem roku 1945 exhumovány a pohřbeny v hromadných hrobech v Omlenicích, Netřebicích a Horním Dvořišti. VELEŠÍN - na místním hřbitově pochováno 11 obětí transportu smrti.

 

Zpráva o transportech

K obyvatelům Kaplicka a Velešínska doléhala válka většinou jen svými ozvěnami. Jenom málo z nich poznalo osobně krutost války tak jako lidé z oblastí, kterými prošla fronta a nebo kteří prožili spojenecké bombardování. Prvním jednáním obludného představení nacistické krutosti se pro zdejší obyvatelstvo staly události, spojené s transporty politických vězňů, převážených v roce 1945 do centra Německa. Jevištěm měla být železniční trať z Českých Budějovic do Lince a její bezprostřední okolí (Kaplického nádraží). První transport zajatých a raněných sovětských vojáků projížděl krajem 16. ledna 1945. Na kaplickém nádraží podlehli svým zraněním podporučík Viktor Voljov a jeho neznámý soudruh. Oba byli nedaleko stanice okamžitě pohřbeni. Po válce byl jejich hrob odkryt a rudoarmějci byli pietně uloženi do společného hrobu obětí transportu v Netřebicích20.

Druhý transport projížděl mezi stanicemi České Budějovice a Horní Dvořiště dne 25. ledna 1945. Vezl vězně z koncentračního tábora v Osvětimi do Mauthausenu21. Byl to jeden z mnoha transportů vězňů do vyhlazovacího tábora, který projížděl oblastí Kaplicka. Nelidskost podmínek, za kterých byli vězni převáženi, nám dovoluje hovořit o transportu jako o transportu smrti. Většina během transportu skutečně zahynula - zimou, hladem, celkovým tělesným strádáním. Vězni v chatrných oblecích, spíše hadrech, byli namačkáni po mnoha desítkách v otevřených vagónech. Nesmírně trpěli zimou a mrazivým větrem. Náhodní svědci byli jejich osudem hluboce otřeseni. Očitý svědek transportu (pozoroval jej při zastávce na kaplickém nádraží) Jaroslav Karlík vypovídá o zuboženém stavu vězňů22 a nelidskosti příslušníků SS23.

Železniční trať byla již od Českých Budějovic lemována těly zemřelých vězňů - ti, kdož přežili, vyhazovali sami mrtvé z vagónů, snad aby získali více místa. Za této situace došlo na omlenickém nádraží k pokusu o útěk - uprchnout chtěl polský státní příslušník židovského původu Katz Hirsch. Na útěku však byl zastřelen a později pohřben s ostatními mrtvými24.

Obce, v jejichž katastru byly nalezeny oběti transportu, byly podle policejního nařízení povinny mrtvé ihned pohřbít, \"aby nepohoršovali obyvatelstvo či cestující\"25. Hned v odpoledních hodinách byli zemřelí shromažďováni a spěšně pohřbíváni do několika společných hrobů podél trati. Některé oběti transportu byly údajně odvezeny do Českých Budějovic, kde byly pohřbeny26, další mrtvé odvezla vlaková souprava na kaplickém nádraží. V jeho blízkosti byla těla později uložena do společného hrobu27. Někteří zemřelí byli pochováni na místě, kde byli z vlaku vyhozeni28. Mrtvé pohřbívali - kromě cizích dělníků a zajatců - také obyvatelé obcí, v jejichž katastru byla těla nalezena29.

 

Vlak, který po železnici do Horního Dvořiště projel, však neskončil svou cestu v koncentračním táboře Mauthausenu. Správa přeplněného tábora transport odmítla a ten se následujícího dne vracel stejnou cestou. Obyvatelé Kaplice nádraží byli znovu svědky nevýslovného utrpení. Znovu byli podél trati nalézáni mrtví. Podle neúplných informací zahynulo jen v úseku mezi Kaplicí a Horním Dvořištěm desítky vězňů30 a v úseku před Kaplicí ještě mnoho dalších transportovaných. Kde skončila cesta těch, kteří přežili, nevíme.

Okamžitě po skončení války byly sebrány všechny zprávy o hrobech obětí a koncem roku 1945 byli umučení vězňové exhumováni, identifikováni dle vězeňských čísel a důstojně pohřbeni do tří společných hrobů. Pozůstatky čtyřiašedesáti obětí transportu, převážně belgické, polské, holandské a francouzské národnosti, spočívají ve společném hrobě nedaleko Omlenic. Jejich hrob je důstojným památníkem, stále živým mementem pro všechny, kdož krajinou procházejí31. Druhým památníkem obětí nacistického zločinu je společný hrob v Netřebicích, který je zřízen pro 44 vězňů z popisovaného transportu a pro dva příslušníky Rudé armády, kteří zemřeli v lazaretním vlaku v lednu roku 194532. Nejmenší hrob je zřízen v Horním Dvořišti, kde pod prostým pomníkem spočívají tělesné pozůstatky čtrnácti umučených. 

Lednová cesta vězňů nebyla poslední. Počátkem května, kdy byl již konec války zřejmý a chaos posledních dnů hroutícího se nacistického Německa zasáhl i naše území, stali se obyvatelé jižních Čech svědky dalších přesunů vězňů koncentračních táborů. V těchto dnech prokázali svou lidskost především obyvatelé Velešína. Už 7. května 1945 začali velešínští občané z iniciativy revolučního národního výboru podnikat akce na záchranu vězňů prchajících z koncentračního tábora v Mauthausenu. Vyčerpané uprchlíky sváželi nákladním autem po silnici z Dolního Dvořiště a ve Velešíně jim poskytovali všemožnou pomoc (ošetření, koupel, jídlo i ubytování). Akce se aktivně zúčastnili také místní lékaři33.

Na druhý den byl železničářům ohlášen příjezd nového transportu vězňů z prostoru Českých Budějovic, provázeného eskortou SS. Ve čtyřiceti sedmi vagónech přijíždělo asi 3000 vězňů ze zrušených koncentračních táborů ve východních částech nacistického Německa34. Železničáři se spolu se členy revolučního národního výboru rozhodli vězně osvobodit. Pokusili se dohodnout s důstojníky vlasovců, kteří tou dobou byli na kaplickém nádraží. Jednu jednotku se jim podařilo skutečně získat pro svou věc.35 Vlak přijel do Velešína dopoledne a po delším zdržení se vydal opět na cestu, tentokráte ovšem do předem připravené léčky. Nedaleko zastávky Výheň ho železničáři zastavili spuštěným stavědlem. Doprovodnou eskortu zlikvidovali v krátké přestřelce vlasovci36, ale zmatení a postrašení vězni nepochopili co se vlastně děje a začali utíkat z nehlídaného vlaku. Jen s velkým vynaložením sil se podařilo přítomným přesvědčit vězně o svých přátelských úmyslech.

Většina zachráněných byla opět postupně odvezena nákladním autem do Velešína, kde jim místní občané a lékaři poskytli všemožnou pomoc - kromě MUDr. Sezemského a MUDr. Tuttera byli přivoláni ještě čtyři lékaři z Českých Budějovic37 Přes všechnu péči však nebylo možno zabránit nehodám. Někteří z bývalých vězňů, hladoví a na pokraji duševních sil, nerespektovali pokyny zachránců a nestřídmostí v jídle si sami přivodili škody na zdraví38.

Díky statečnosti českých občanů bylo v posledních dnech války osvobozeno z transportů vězňů koncentračního tábora, ktery projížděl územím Kaplice nádraží, téměř 2 000 vězňů. Další pak ještě při přepadení vlaku uprchli a byli zachráněni občany okolních obcí.

Svobody se však nedočkali všichni vězňové: v opuštěné vlakové soupravě39 bylo nalezeno jedenáct mrtvých vězňů. Tito umučení byli pietně pochováni na hřbitově ve Velešíně, spolu se dvěma zavražděnými zajatci, zastřelenými již dříve Němci.

 

Vzpomínka pana Jaroslava Karlíka,

výpravčího vlaku, na transport vězňů ve dnech 25. a 26. ledna 1945 (archiv ZO ČSBS Kaplice)

 

\"Byl jsem toho času přidělen k říšské pohraniční stanici v Kaplici. Na den 25. ledna 1945 byl ohlášen převoz vězňů z koncentráku Osvětim pro koncentrák Mauthausen. Jel jako vlak číslo 92420, do Kaplice přijel krátce po jedenácté hodině. Mrzlo, vál vítr a drobně sněžilo. Již z Velešína jsem telefonicky zjistil, že trestanci jedou v otevřených vozech, strašně trpí zimou, hladem, žízní a hromadně hynou a že jsou mrtvoly z vlaku vyhazovány. Na toto v Kaplici německá nádražní stráž uzavřela stanici, aby zamezila přístup a styk s místními obyvateli, mezi nimiž bylo též několik majitelů českých domků u nádraží. Vlak vjel do stanice za sněhové vánice a skučení vězňů, které nelze popsat: byly to zvuky naprosto nelidské. Žádali úpěnlivě vodu, nikdo z civilistů nesměl k vlaku a průvodci SS a ostatní si toho nářku nevšímali. Jako jediný Čech, přítomný tomuto hroznému divadlu, jsem se neodvážil podati vodu trestancům, která by jim dle mého náhledu více škodila než prospěla, jídlo jsem s sebou žádné neměl.

Exhumace těl vězňů / Netřebice 1945

Nešťastníci měli na různých motouzech (většinou z hadříků zrobených) přivázány plechovky od konserv. Spouštěli je na zem a pokoušeli se nabrat sníh, který jedli. Mnoho jich nemohlo ve zkřehlých rukou provázky udržet, vypadly jim z rukou a plechovky byly ztraceny. Na prosby o podání plechovek zpět byly tyto průvodcem SS prostě odkopnuty pod vlak. Viděl jsem dva SS, kteří toto provedli. Vězni měli na sobě slabé pruhované hadry, hlavy si kryli dekami ubohé kvality. Při každém nárazu větru se vlna těchto lidí sehnula, aby se kryla za stěnami vozů. Vlak byl na zákrok četnictva brzy vypraven dále. Abych se přesvědčil o následku této jízdy smrti, odjel jsem zpožděným vlakem k obědu do Velešína a v uniformě (pro větší bezpečnost) jsem šel po trati pěšky až do Kaplice. Na trati Velešín - Kaplice, tj. 7 km, leželo 21 mrtvol. První ležela u vjezdového návěstidla, oděná pouze kalhotami a blůzou ze slabého plátna, bez prádla, do polovice obnažená. Totéž jsem nalezl u ostatních. Žádný mrtvý neměl na sobě prádlo ani boty, několik jich bylo jen v blůzách, bez kalhot. Většina (téměř všichni) měli na těle boláky a plno vředů. Rány (střelné nebo jiné) jsem nepozoroval, samozřejmě jsem si netroufal podrobně je prohlížet. V obličeji byli všichni začernalí, těla hrozně vyhublá. Jak jsem zjistil z hovoru četníků v Kaplici, bylo kanceláří K. H. Franka nařízeno uklízení mrtvol tou obcí, na jejímž katastru mrtvoly ležely.

Ve velešínském obvodu byly mrtvoly svezeny do továrny Jikov a odtud společně odvezeny do Českých Budějovic. V úseku Kaplice - Horní Dvořiště byl pro sběr vypraven z Horního Dvořiště stroj s vozem, který přivezl do Kaplice 39 mrtvých. Za šera byly mezi Omlenicemi a Kaplicí asi tři mrtvoly přehlédnuty. Ty byly druhého dne zakopány u tratě. Proti nádraží v Kaplici v lese byly do společného hrobu pohřbeny všechny mrtvoly svezené od Horního Dvořiště. K nim přibyli dva trestanci, kteří v Kaplici zůstali: jeden zemřel, druhý byl četníkem zastřelen.

K dovršení útrap přepravovaných vězňů, mezi nimiž byly v zadní části vlaku i ženy, zůstal vlak v Pregarten a nebyl pro nedostatek volného místa v Mauthausenu přijat. Vlak se vracel do Oranienburgu. U nás jel jako vlak 10171. To už lidé neumírali, jen snad osm v celé trati. O tom přesně nevím\".

 

PhDr. Václav KURAL, CSc.

Místo společenství konflikt! Češi a Němci ve Velkoně-mecké říši a cesta k odsunu (1939-1945)41.

 

Dávám k části o transportech smrti hlas nejpovolanějšímu. Je jím renomovaný český historik PhDr. Václav Kural, CSc., který ve své vynikající knize Místo společenství konflikt! zformuloval závěry, které stojí za opakované připomenutí („Repetitio est mater studiorum“ = „Opakování je matka učení“):

\"Počátkem roku 1945 nechala německá správa projíždět přes Čechy a Moravu vlaky s vězni přifrontových koncentračních táborů z Polska, s obskurním cílem evakuovat je před sovětským postupem. V lednu, kdy mrazy dosahovaly až -20°C, projely směrem na Mauthausen a další tábory v Německu jako první vlaky z Osvětimi (dokončení likvidace této továrny na Smrt, známé mj. z úděs budícího francouzského dokumentárního filmu \"ŠOA\", se vlastně odehrálo v této formě u nás).

Zpráva o transportech se šířila po vlastech českých doslova rychlostí blesku. Češi už toho věděli o poměrech v koncentrácích z cizího rozhlasu i z vyprávění některých navrátilců dost, avšak to, co nyní spatřili na vlastní oči, znamenalo něco jiného než pouhý doslech. Bylo to doslova poselství z nejhlubšího kruhu Dantova pekla. Jako by německý konflikt s humanitou a s evropskými národy - a přímo s Čechy - nebyl už tak dost naplněn nenávistí, dali si „vrchní nacisté“ se zvrácenou zpupností záležet, aby „strunu“ napjali až ke zvuku, který bez újmy už organismus nesnese.

Vlaky smrti, jak se jim hned začalo říkat, projely Moravou a Čechami od severovýchodu a severu na jihozápad, západ a jih, od Bohumína a Děčína na Domažlice, Cheb a Břeclav a nevynechaly ani tak velká centra, jako Plzeň, Brno, Prahu. Tím vlastně vzniklo jakési obludné pojízdné teatrum, na němž nacismus demonstroval, co dokáže dělat s člověkem, jehož úděl byl v otevřených (!) vagónech vlaků smrti ještě horší než v samotných koncentrácích: tady už nebylo prakticky vůbec nic k jídlu, tady nebyla vůbec žádná ochrana před mrazem, tady se umíralo pořád - hladem, mrazivým větrem, kulkou, pažbou i klackem. A často nebylo ani kam padnout, protože uhláky byly tak naplněny, že vězňové museli stát, namačkáni jeden na druhého.

Aniž bychom chtěli nově evokovat staré nenávisti, nemůžeme neuvést aspoň pár drobných svědectví - bez toho totiž nelze pocho-pit závěrečnou eskalaci české nenávisti stejně jako skutečnost, že transfer nakonec překoná všechny, i ty nejradikálnější projekty: [... ]

V únoru se odehrálo druhé, tentokráte většinou pěší dějství, když hlavně přes severní Čechy přeháněli Němci jako stáda dobytka desetitisíce válečných, hlavně sovětských zajatců a vězňů (kupř. jen obcemi Chtětov, Hřivno a Sušno na Boleslavsku prošlo od 24. února do 14. března na 40.000 a obcemi Bašnice a Horní a Dolní Dobrá voda od 18. do 4. března okolo 60-70.000 lidí, o nichž kroniky mluví jako o mučednících)42.

Na jaře navázalo dějství třetí s epilogem přímo ve dnech květnového povstání a nové svobody. A opět známé divadlo: „Naproti vozům, kde jsme byli zavřeni my, transportovaní vězňové z továrny \"Bohemia\", byl rozložen tábor jakýchsi podivných a v prvém okamžiku podivně znetvořených, lidem nepodobných tvorů, kteří se váleli na holé zemi v blátě a sněhu. Jen pomalu jsme se dozvídali, že to jsou vězňové z jakýchsi narychlo evakuovaných koncentračních táborů, kteří jsou již několik týdnů na pochodu smrti. Nepokouším se popsat a myslím, že by nikdo na světě nedovedl vylíčit, jak vypadaly zbytky těchto, kdysi taky lidí“43 [ ... ]

Nechť čtenář promine tyto naturalistické popisy, ale vyhnout se tomu nebylo dost dobře možné: nejen snad proto, že v německé dokumentaci exodu sudetských Němců byl analogický postup zvolen, ale zejména z důvodů věcných: Bez zaregistrování těchto drastických jevů před koncem války nelze dost dobře pochopit, proč česká nenávist proti Němcům tak prudce eskalovala, proč rozlišení mezi \"němectvím\" a \"nacismem\" bylo nyní tak mlhavé až nulové. V nejděsivějším představení, jaké se kdy u nás odehrávalo, na pohyblivých jevištích transportů smrti sehrála říše tu nejhorší hru, jakou sehrát mohla - sice především také se svými oběťmi, konec konců však se samotnými Němci. Na jednom z vagónů smrti u Svinova byl viděn stařec, který neustále „jako na kolovrátku“ a v zjevném šoku z vysílení stále volal: „Já, starý evangelický farář, předobrý lide český, až přijde den odplaty, nešetři ani nemluvněte!“44

A když prošel transport ruských válečných zajatců obcí Dolní Sloupnicí, zapsal tamní kronikář do své knihy: „Žádná propaganda by nebyla dokázala proti Němcům tolik, jako pohled na tyto ubožáky a na surové zacházení s nimi“45. Krátce před květnovým povstáním dostal se jeden z vlaků smrti do Prahy. Pražané odvezli přes 700 vězňů do nemocnic a další ukryli. Tak pohyblivé jeviště skončilo svou děsivou pouť přímo v centru politického života Čechů a navíc v předvečer českého povstání. Horší režii si z německého hlediska snad ani nelze představit [ ... ]

Popis těchto věcí nemá přiživovat staré emoce a rozhodně nečinil autorovi žádné potěšení. Byl však - alespoň ve stručnosti a s jistou drsnou narativností - nevyhnutelný. Jednak proto, že byly součástí historie a daného katastrofického vyústění česko-německých vztahů, jednak proto, že bez jejich registrace nelze pochopit českou reakci: Tu bezprostřední, také násilnou, někdy dokonce tak brutální a nízkou, že je nám z toho stydno, i tu dlouhodobou, politickou, která potvrzuje konec česko-německého soužití ve společném státě vysídlením sudetských Němců. Tento konec „Konfliktního společenství“ se odehraje takovým způsobem, že nakonec převýší i ty nejradikálnější projevy z doby války, neboť žádná politická strana, i kdyby snad chtěla, se nebude moci odvážit rozbouřené protiněmecké nenávisti domova čelit nějakým řešením umírněným. Ten krvavý a neblahý závěr okupace, v němž se vládnoucí nacismus tak krutě provinil- samozřejmě na Češích, ale de facto i na německém národě - způsobil, že „determinace [české] politiky drsnou a společenskou situací byla taková, že žádný politický směr, který aspiroval na vážnou politickou roli v řízení státu, nemohl \"německý artikul\" odbojového programu, tj. transfer opustit“. A nejen to, radikalizoval jej do krajnosti, neboť do hry pak vstoupily i ošidné, zdaleka ne vždy čisté praktiky poválečného politického zápasu, které se na vysídlovaných Němcích krutě podepsaly.

O tom však už pojednává práce T. Staňka Odsun Němců z Československa 1945-1947, další titul z „řady“, jíž se česká polistopadová historiografie snaží překonat svůj dluh vůči česko-německé tématice\".

 

Pavel Mörtl – Soběnov      Drama konce války

 

V průběhu prvních květnových dnů roku 1945 se v prostoru jižních Čech přesouvaly jednotlivé německé jednotky, patřící do sestavy 8. armády bojující pod skupinou armád „Österreich“ (Rakousko) pod velením generála Rendulice. Od Vídně ve směru na jižní Čechy útočil 2. Ukrajinský front pod velením maršála SSSR R. J. Malinovského. V jeho sestavě bojovala 9. gardová armáda generálplukovníka V. B. Galgoljeva a 46. armáda generálporučíka A. V. Petruševského a její rychlá skupina, kterou tvořila 86. gardová střelecká divize 10. gardového střeleckého sboru pod velením generála Sokolovského, která útočila ve směru na České Budějovice.

A v této konstalaci válčících armád došlo k tragedii Soběnova. Německá jednotka zde zatkla pět mladých mladých mužů (B. Orholze, P. Trajera, F. Pessingera, E. Wortnera a M. Kotka – údajných partyzánů). 7. května je na tancích odvezla přes Nové Hrady do Rakouska se zřejmou snahou využít je jako rukojmí při případném náhodném střetu s rudoarmějci. U rakouské obce Pyhrabruck byla však nakonec pětice popravena zastřelením. Jejich ostatky byly po válce převezeny na naše území a uloženy do společného hrobu v Soběnově.

 

V závěru bych chtěl zdůraznit, že je bolest vždy větší než smutek a smutek že je větší než bolest. Jsou některé životní události, které totiž zůstanou hluboko zakotveny v našem vědomí i podvědomí. Jsou to především vzpomínky smutné, tragické a radostné. Jednou z těchto událostí byl rok 1945, kdy skončila 2. světová válka. Válka, která přinesla nesmírné utrpení celému lidstvu, která zmařila miliony lidských životů i lidských nadějí.

Stále však žije mezi námi několik pamětníků, všeho toho utrpení, hrůz i totálního nasazení. Jen neradi dávají tito lidé nahlédnout do svého nitra, tam, kam se snažili uzavřít všechny ty bolestné vzpomínky. A přece se jim to nikdy nepodařilo. Na nacistický fanatizmus, který válku vyvolal, se totiž zapomenout nedá.

Podíval jsme se v několika příbězích na poslední dny roku 1944 a na začátek roku 1945 v našem spádovém území. Podíval a vzpomněl jsem proto, abychom i my nikdy nezapomněli. Od chvíle, kdy v roce 1945 ve světě utichly zbraně, se narodily a vyrostly tři generace, jejichž příslušníci znají válečné strasti (pokud ovšem odhlédneme od všech peripetií studené války!) jen ze vzpomínek svých předchůdců nebo z literatury. Ty události z let 1938-1945 se jim zdají někdy neuvěřitelné. Jaký to byl tehdy svět! Člověka zatkli, vyslýchali, týrali, mučili a nakonec zbavili života jen proto, že byl jiné národnosti, žid nebo cikán. Ubili v něm lidskou důstojnost, vzali mu jméno, označili ho pouhým číslem. Ve slepém fanatizmu vypalovali celé vesnice, vyvražďovali celé rodiny, terorizovali celé národy a etnické celky. Šest dlouhých let ovládalo toto násilí porobenou Evropu a značnou část východní Asie a Tichomoří.

Léta, které nás od druhé velké války vzdalují, neubírají však nic na tom, abychom se hluboce nesklonili před památkou všech, kdo se o květen a září 1945 zasloužili. Vím, že o tomto období bylo napsáno mnoho knih, vědeckých prací i krásné literatury. Byly o něm natočeny i nesčetné filmy. Přesto vše jsem chtěl toto hrůzné období nacistického fanatizmu doplnit skutečnostmi z naší spádové oblasti.

I pro nás totiž stále platí to, co je napsáno uprostřed více než půlmiliónového Piskarevského hřbitova v Petrohradě:

„Nikdo nebude zapomenut, nic nebude zapomenuto!“

 

Nebudou proto zapomenuti ti, jejichž hroby jsou v naší oblasti. Nebudou zapomenuti ani ti, co padli na válečných bojištích nebo prošli koncentračními tábory.

 

Hroby a padlí

 

V Pohorské Vsi: sovětští vojáci V. M. Petrenko, I. A. Docenko,    V. I. Ševčenko, I. Z. Melník, A. P. Michalskij, N. N. Syškyn

Ve Velešíně: Prokop Brázda (západní letec Anglie), 11 obětí vlaku smrti

V Rychnově nad Malší: V. Sarič - jugoslávský voják

V Benešově nad Černou: J. Vasil - jugoslávský válečný zajatec,   V. K. Kovacz - maďarský voják, neznámá ukrajinská žena

V Lužnici: I. Valgin - sovětský voják

V Netřebicích: hromadný hrob 44 obětí vlaku smrti + 2 sovětští vojáci

V Omlenicích: 64 obětí vlaku smrti

V Horním Dvořišti: 14 obětí vlaku smrti

V Dolním Dvořišti: W. Jolly - americký letec, členové jednotky SOS 1938 Jaroslav Novák, Václav Klimeš a Martin Macht

V Bujanově (odbočka Zdíky): američtí letci W. J. Warren,             D. L. Hart, F. Pinto, l G. D. Mayett, J. Cox

V Kaplici: G. Jacquier - francouzský voják, sovětští vojáci D. G. Serenko, N. N. Kolesnikov, B. A. Kutaj, V. A. Majstrov a A. S. Verzakov; poručík Ludvík Engl

V Besednicích: Vojtěch Smolík, pilot 312. stíhací perutě Velká Británie

V Soběnově: tito rukojmí B. Orholz, P. Trajer, F. Pessinger a F. Wortner; M. Kotek

 

Nebudou zapomenuti ani ti, co prošli nebo zemřeli v koncentračních táborech…

 

Velešín: F. Řihout, T. Galistl, V. Cvetler, T. Řihout, V. Rubáš,        J. Típal, L. Tůma, F. Bláha, Finstner, J. Kopřiva, Jar. Tibitanzl,      T. Koidl, J. Lustová, S. Holý, S. Koza, A. Vítková, J. Růžička

Besednice: B. Marek, K. Šimek, Fr. Pisinger, P. Trajer, K. Malý

Soběnov: V. Wortner

Netřebice: Jaroš

Kaplice: učitel Černý, K. Kozlík, A. Kozlíková, V. Rubáš, J. Frišman

 

Závěrečné slovo:

Jak strohá je předchozí informace o těch, kteří za 2. světové války prošli nacistickými věznicemi a koncentračními tábory, jak strohá je informace o hrobech těch, kteří ukončili své životy na území našich spádových obcí.

A přitom - co všechno skrývají ta předcházející jména. Kolik příběhů, kolik zmařených předsevzetí, kolik modliteb, kolik slz, kolik hořkosti a kolik odhodlání. Kolik cti a statečnosti, kolik strachu a beznaděje. Ale také kolik naděje?

A my? Pochopili jsme na základě toho co spáchal nacismus a fašismus, že nadřazený příznivec, fanaticky stranící člověk je na hranici inteligence, a že je společensky nebezpečný. Pochopili jsme, že je jedno, zda nadšení a fanatismus vychází z nacionalismu, politického nebo náboženského přesvědčení? Pochopili jsme, že je jedno zda tento fanatismus je orientován vlevo nebo vpravo?

A proto činy a ne slovy prokazujme životaschopnost a ne hrozbu a smrt lidského rodu. Buďme tolerantní a moudří. Tu moudrost se nesnažme pouze získat, ale hlavně používat.

Blud totiž nepřestává být bludem, i když ho sdílí většina. To vidím jako jedno poučení 2. světové války, kterou rozpoutal fašistický fanatismus.

 

Prameny: Archiv ZO ČSBS Kaplice, Kaplický zpravodaj, Herbert Sailer, Anna Weberová s dcerou, Jan Beň, František Novotný, Jan Maler, Hynek Šandera, M. Svoboda, W. Thurn.

 

Základní organizace Českého svazu bojovníků za svobodu Kaplice



20 Srov. HD OV ČSPB (Historická dokumentace Okresního výboru Československého svazu protifašistických bojovníků), opis hlášení okresního velitelství četnictva v Kaplici Landrátu okresu Kaplice ze dne 19. 1. 1945
21 O místě původního věznění většiny z transportovaných hovoří shodně dokumenty, které jsou k dispozici, např. četnická st. v H. Dvořišti, četnická st. Kaplice atd.
22 Viz výpověď J. Karlíka
23 Eskortě velel hauptsturmführer Otto Wolle z SS standarty Auchwitz Oranienbur
24 O útěku v Omlenicích viz zpráva německé policie č.j. 83/45 a příloha k tomuto hlášení ze dne 29. ledna zaslaná velitelstvím četnictva z Kaplice do velitelství župy Oberdonau v Linci
25 Srov. též i text přípisu čet. stanice
26 Viz další článek č. 3
27 Tamtéž - výpověď K. Thurna na četnické stanici Kaplice 8. července 1945, fotokopie viz HD OB ČSPB
28 Hroby obětí se nacházely v lese u Horního Dvořiště - viz přípis Rady MNV (místní národní výbor) H. Dvořiště z 28. února 1967 č.j. 74-org/1967, v obci Bujanov - přípis MNV z 3. dubna 1967, dále v katastru obcí Certlov, Trojany, Suchdol a Pšenice - viz přípis SNB, stanice Dolní Dvořiště ze dne 12. července č.j. 85/45 – fotokopie v majetku HD OV ČSPB
29 Jeden z německých obyvatel obce Omleničky O. Wawatschek jednoho z vězňů, který byl vyhozen z vlaku, ale ještě žil, ubil při pohřbívání lopatou. Zpráva o činu - kopie přípisu SNB, velitelství Kaplice
30 Četnická stanice Kaplice 8. července 1945, č.j. 200-1945 - součet obětí stanoven na základě informací, získaných prostudováním dokumentů německé policie
31 Kusá zpráva o exhumaci i o pohřbu v Omlenicích - přípis vel. NV (Národní bezpečnosti) Kaplice z 27. října 1949
32 Exhumace a uložení těl do hrobu bylo provedeno 14. prosince 1945
33 Viz zpráva bývalého místopředsedy ONV (Okresní národní výbor) Pártla - OV SPB (Okresní výbor Svazu protifašistických bojovníků) Kaplice
34 Viz vzpomínka železničáře Petra v kronice obce Zubčice
35 Údaje o zásahu vlasovců a jejich početní síle se různí - hovoří se o jednotkách až o síle 10 000 mužů nebo jen o oddílu o síle asi 200 mužů
36 Vzpomínka pánů Petra, Pártla, Fr. Kouby, J. Bayera a J. Laukofky
37 Vzpomínky pánů Pártla a Petra
38 Brzy nastaly i zásobovací potíže. Velešínští vyzvali obyvatele okolních obcí, aby vypomohli potravinami (především mlékem), snad i šatstvem a konečně i dopravními prostředky pro další přepravu osvobozených
39 Po boji byla vrácena zpět do Velešína
41 Václav KURAL. Místo společenství konflikt! Češi a němci ve Velkoněmecké říši a cesta k odsunu (1939-1945), Praha 1994, Kapitola: Povinnost obratů nebo bojů \"Až do hořkého konce\"? část 3. Okupace v závěru války. 4. Rozchod. s. 244-255. (Odkazy pod čarou jsou od V. Kurala, v jeho knize jde o čísla 784, 786dddddd, ddd787. s789. 790, 815)
42 Jiří FRAJDL - J. KMONÍČEK, Květen 1945 ve východních a severovýchodních Čechách, Havlíčkův Brod 1965, dok. č. 8, 9, 10
43 Irena MALÁ, Ludmila KUBÁTOVÁ, Pochody smrti, Praha 1965, s. 206-208, vzpomínka B. Lukešová na transport smrti z KZL Nová Role do Dachau
44 Tamtéž, s. 114-116, výpověď vlakvedoucího A. Filípka
45 J. FRAJDL - J. KMONÍČEK, c.d., dok. č. 8,  kronika obce Dolní Sloupnice

Zobrazit všechny články rubriky:
Historie
[ Úvodní stránka ]     [ Vytisknout ]
 
ePUSA - Elektronický portál územních samospráv  
Copyright © 2011 - 2019  ·  Město Kaplice  ·  Všechna práva vyhrazena
Robert Sedlák  -  Váš osobní Webmaster   ·   webmaster.robertsedlak.cz