Město
Kaplice

Knihovna pro Danielu Wimmerovou představuje celoživotní vášeň. Mezi regály plné knih chodila ráda už v dětství… a nic se na tom nezměnilo ani později, kdy se sama stala knihovnicí. Dnes se s ní můžete setkávat v pobočce Městské knihovny Kaplice v Blansku.

Zrekonstruovaná knihovna v Blansku vypadá bezesporu moc pěkně. Těší vás to?

Mám radost, to víte, že ano. (úsměv) Když vidíte krásnou knihovnu, je to potěšení. V poslední době se obecně daří, více knihoven je pěkných. Co do vzhledu si ale myslím, že je knihovna v Blansku skutečně na špičce.

Jak důležitá je na vesnicích role knihovníků?

Když je knihovník šikovný, dokáže z knihovny vytvořit centrum veškerého dění v obci. Takové „opravdové kulturní srdíčko obce“. Je nesmírně důležité, aby byl knihovník aktivní, aby si dokázal lidi získat. Naučit se dá ledacos, ale některé věci musí být přímo ve vašem nitru. Pokud máte na něco dar, který dokážete skloubit s vaší životní cestou, je to naprosto ideální. Zmíním například soutěž Knihovna roku… Za všemi oceněnými knihovnami stojí skuteční srdcaři, kteří si zároveň nenechávají své know-how jen pro sebe, ale rádi ho předávají dál. V životě jsem poznala poměrně dost knihovníků, kteří jsou zapálení. Vždy mne setkání s nimi obohatilo.

A jaké vlastnosti by tedy měl knihovník mít?

Musí být komunikativní, musí mít rád své okolí a především lidi… Také by měl být ochoten se vzdělávat. Měl by být lidem nápomocný. Představa, že knihovník je uzavřený ve svém bádání, je mylná.

Musí být také zapáleným čtenářem?

Knihovník nemusí všechno znát, všechno přečíst, ale měl by vědět, kde to najít. Mít všeobecný přehled. Kolikrát je také třeba lidi nasměrovat, poradit jim. Jsem zvyklá, že za mnou lidé chodí pro rady. Vlastně plním občas funkci jakési „psychologické poradny“… jsem zpovědník, rádce i bavič. (úsměv)

Co dnes lidé rádi čtou?

Je to rozmanité. Oblíbené jsou detektivky, válečné romány, všelijaké ženské romány, ale stejně tak literatura faktu či regionální záležitosti. On i nějaký, řekněme, pokleslý román neuškodí. Když je vám zle, rádi si s takovou knihou zalezete a nevnímáte svět kolem sebe. (úsměv)

A trendy se dají pozorovat? Jeden čas třeba letěly severské detektivky…

Ty jsou pořád in! Ale letí i české detektivky, obecně frčí čeští autoři. Dnes je výhodou, že je velmi rozmanitá nabídka.

Máte vy sama pořád chuť číst?

Nedovedu si představit život bez čtení knih.

Co máte ráda?

Literaturu faktu, historické romány, sem tam ráda sáhnu po dobré detektivce, a i ten pokleslý ženský román si někdy střihnu. Kolikrát mě na pěknou literaturu přivedou sami návštěvníci knihovny.

Při otevírání knihovny v Blansku jste mluvila o dětech, že mnohé nemají o čtení knih velký zájem. Jak je motivovat?

Nevím. Zkouším to různě. Například se jednou za rok snažím dělat soutěž, abych je do knihovny přitáhla. Ale není to snadné. Když už do knihovny přijdou, tak si vezmou třeba jen jednu knihu. Kdysi jsem začínala na dětském oddělení, kde jsem měla kluky, kteří si půjčili klidně i deset knih a vraceli je za týden.

Vy jste do knihovny jako dítě chodila?

Chodila, ale rodiče mě do ní nechtěli pouštět. S knihami jsem se totiž těžce loučila, takže jsem pak dostávala upomínky, což byla na vesnici velká ostuda!

Kdy se z vás stala knihovnice?

Na konci šedesátých let jsem studovala v Praze. Byly to bouřlivé roky 1968 a 1969, opravdu smršť, skvělá doba. Kultura tehdy byla na vysoké úrovni. Mohli jste jít do kina na Markétu Lazarovou nebo Údolí včel, pak do Semaforu, kde jste čekali na lístky klidně i tři hodiny… Pocházím ze severních Čech, z Dubí, což tehdy bylo krásné městečko. A právě sem jsem se po studiích vrátila a začala pracovat v knihovně. Po letech jsem se stala metodičkou, takže jsem měla na starosti malé knihovny.

Co vás přivedlo na jih Čech?

Na knihovnické škole jsem měla kamarádku od Jindřichova Hradce. Když jsem za ní byla, řekla jsem, že se na jihu Čech budu vdávat, což se nakonec stalo. Vdavky jsem měla na Červené Lhotě. Ale pořád ještě jsme bydleli na severu. Po čase jsme přemýšleli, že bychom změnili pole působnosti, především kvůli dceři, která měla zdravotní problémy. V novinách tehdy vyšel inzerát, že se nějaká rodina z jihu chce přestěhovat zpátky do Teplic za příbuznými. Tak jsme se vyměnili. Podle původní informace, kterou jsem měla, se mělo jednat o Vimperk, ze kterého se ale nakonec vyklubala Kaplice, což se nakonec ukázalo jako velké pozitivum. Celá rodina si tento kraj zamilovala.  

Na Českokrumlovsku jste navázala na svou práci, kterou jste dělala na severu…

Pracovala jsem jako metodička krumlovské knihovny, díky čemuž jsem poznala celý okres. Bylo to super, zažila jsem samé skvělé příhody, seznámila se s moc fajn lidmi. Krásné období! Mám ráda lidi, nové věci a nové výzvy.

Jednou z výzev musel být post kaplické kronikářky…

To ano. Už ji dělám pět let. Není bez zajímavosti, že jsem se musela znovu naučit psát „psace“ (ručně plnicím perem) a čitelně. Nasbíraný materiál, který během roku shromažďuji na počítači, se pak musí přepsat ručně do velké knihy.

Co vám tato funkce dává?

Naplňuje mě, uspokojuje. Tím, že jsem tu nevyrůstala, je to pro mě zajímavé. Nutí mě to sledovat, co se děje, mít přehled. Nevím, co budou lidi hledat za 50 let, ale snažím se, aby naše kronika byla rozmanitá.

Líbí se vám život v Kaplici?

Neměnili bychom. Kaplice je hezké místo, město se v poslední době proměnilo do krásy. Máme tu přátele, postupně jsme poznávali okolní krajinu a zamilovali si to tu. Zkrátka – jsme tady doma.